LÍPA (ozvěna počátku)

                                           Lindwurm – saň

( Linde – lípa, Wurm – červ, Lindwurm - lipový červ)

 Strom…

Tajemná síla neviditelného vyvěrání

(alchymie semen)

Jeho mysl je v nás

(alchymie duší)

Kořeny skryté našim zrakům, jsou jako prsty neviditelných rukou, šátrající po podstatě  počátku. Podvědomá touha uchopit, jakoby obsahovala i naději pochopit. Podobně jako stromy ukazujeme světu jen naše viditelná těla, ale to podstatné (v nejhlubším smyslu toho slova) zůstává skryto v nás, mnohdy i před námi samými…

Lopatka se nořila do hlíny stále obtížněji, ale nemohl jsem přestat. Silnější kořeny  připomínaly naběhlé žíly, a ty  se postupně dál větvily do nepřehledné sítě vlásečnic. Tajemná síla vyvěrání atakovala moji představivost, a tak jsem se dál hnal za svoji vizí, až se ze mně řinul pot. Odhrabával jsem zeminu promísenou s kamením a bylo mi, jako bych se hrabal ve své vlastní minulosti. Ta nekonečně hustá spleť kořenového systému ve mně vyvolávala dávné obrazy, které jsem kdysi spatřil, ale dosud si na ně nikdy nevzpomněl.

Čím víc jsem se blížil k vytouženému konci, tím stále častěji probleskovaly do mých vzpomínek obrazy zcela nové. Myslel jsem na legendární poklad Nibelungů střežený ukrutným drakem. I na to jak ho přemohl Siegfried a vykoupal se v dračí krvi, aby získal nesmrtelnost. Jedno malé místo na jeho zádech však zůstalo osudově přikryté lipovým listem, jenž měl magickou moc zrušit dračí sílu a zrazený Siegfried posléze podlehl Hagenovi.

Díval jsem se do černé hluboké díry, kterou jsem vykopal a její temnota ve mně evokovala zvuk havraního  křiku ze staré pověsti (…zpočátku si ptačího hlasu nevšímali, ale krákání neustávalo. Muži šli za křikem a ten je přivedl k divoké rokli, nad níž stála stará lípa. Zvědavě pátrali, co se skrývá v temné strži. K svému překvapení spatřili patnáct loktů dlouhého plaza, tloušťky dosti silného stromu…).

Konečně jsem dosáhl na pevnou skálu v jejichž útrobách žil podle starého mýtu lipový červ a z které dodnes čerpá svou sílu stará lípa na pahorku. Byl konec všem hadovitým kořenům, konec všem vlásečnicím. Vyseknul jsem kousek skály, přesekl pár nejjemnějších kořínků, odříznul jsem kus kůry z nejsilnějšího kořene i kus staré kůry z jejího kmene a nakonec jsem utrhnul i konec větve s pár listy a květy. Měl jsem konečně všechno kvůli čemu jsem přišel. Zahrnul jsem zpět vyhrabanou zeminu a svůj úlovek uložil do tašky. Vylezl jsem kousek nad pahorek a usadil se na okraj staré kamenné hradby. Dlouho jsem se díval do koruny toho stromu a přemýšlel o všech prožitcích, které jsem tu před pár chvílemi prožíval. Když se myšlenky pozvolna začaly ubírat k příští plánované práci s nasbíraným materiálem, pomalu jsem vstal a zamířil domů. Ten den jsem již nebyl schopen víc přijmout.  Ještě jednou jsem se ohlédl a svůj zrak upřel do koruny. Větve, jsou kořeny vztahující se k nebi…

Zdá se, že starý mýtus zmiňující lípu na pahorku může zachycovat nejen její význam v ději pověsti, ale i dávnou realitu v krajině města. V Hüttelově kronice autor uvádí zajímavou zprávu k 5. červenci roku 1516. Tehdy prý byla vystavěna nová škola, když ta stará nacházející se u hradeb naproti lipám a márnici byla zbořena. Osamocený strom (snad se opravdu jedná o lípu) na pahorku zobrazuje i známá veduta namalovaná podle předlohy I. Russe zachycující situaci z roku 1799. A tak věřím, že v lidech i dál bude hlodat lipový červ, kdykoliv se bude vysazovat zeleň vedle soudobé Dračí uličky.