PAHOREK

Pahorek

(z ležení lež do větru)

Z útrob pahorku jsem vylomil kus našeho vzácného kamene.

Tento kámen byl skutečným tělem a v té noci,

kdy jsem ho vylomil z nitra červené skály,

                                                              probudil se drak k novému zápasu.

Skála pod lípou, snad ozářená pouliční lampou, žhnula jasnou červení,

která se rozlévala po celém kostelním vrchu jako pečetní vosk.

Ticho ruší jen slabé šumění větru v koruně stromu. Jsem na počátku nebo na konci své cesty? Co mne vlastně přimělo přijít sem na místo mýtického počátku? Nejasně lovím v paměti. Vzpomínky, úryvky cizích hovorů, věty vyčtené z knih i mé vlastní myšlenky se pomalu skládají do podivného obrazu. Má toto místo sílu stvořit legendu anebo legenda dodatečně stvořila místo? Opírám se o starý kmen mohutné lípy. Kaleidoskop představ mi letí hlavou a já Sammler Shöppel se stávám pro tuto chvíli spojovatelem nespojitelného.

Vidím dva kostely střežit místo zabití. Z nich vychází modlitby věřících, aby očistily prostor, kde se ještě nedávno vznášel kouř a popel stoupající z hranice dusící našeho draka. Navždy už bude pahorek klamat. Z místa smrti a zápasu se promění v oázu klidu.

Červeň ustoupila a do lampy naráží můry přitahované světlem. Kmen začíná studit do zad. Je na čase odejít. Ještě  letmý okamžik pohledu do koruny. Avšak náhle mě jakási neznámá síla vtahuje do země. Podél starých a silných kořenů se propadám do hlubin. Tvrdý dopad a pak už jen tma. Nekonečná a téměř hmatatelná. Už jako dítě jsem slýchával vyprávění o chodbách v tomto skalním masivu. Jsem si najednou jist, že je to labyrint. Rozbíhá se všemi směry a jeho délka je nezměřitelná.

Intuitivně vyrážím s rukama nataženýma před sebou. Stoupám hodnou chvíli dost příkře vzhůru. Cítím jasné závany vzduchu, ale jejich zdroj jako by byl chvíli někde přede mnou a chvíli zase za mými zády. Stojím nehnutě a cítím, že závany se pravidelně střídají. Zhluboka dýchám v rytmu toho podivného proudění . Prožívám představu, že jsem se ocitl ve zkamenělém plicním průduchu obrovského tvora, který však nemůže oživit svou tělesnou konstituci. Golem bez šému.

 Ale co když já sám jsem tím šémem stvořeným z představ, které přicházejí do mé mysli díky nepřirozené dynamice vlastního dechu? Co když opravdu probouzím tělo našeho draka? Cítím, že se musím okamžitě z tohoto stavu vymanit nebo že se v příštím okamžiku stane něco nepředvídatelného.

Pod rukama cítím skálu a pomalu se otáčím. Konečně vidím. Stojím u mlýnského náhonu  vedle lávky ústící do Dračí uličky a vracím se pohledem k pahorku. Skála pod lípou, ozářená pouliční lampou, žhne jasnou červení, která se rozlévá po celém kostelním vrchu jako pečetní vosk.

Není v Trutnově místo, které by odkazovalo k mýtickému počátku města naléhavěji, nežli památný pahorek. Pověsti bájí, že v jeho bezprostřední blízkosti, měl být v květnu roku 1006 zabit trutnovský drak. Jméno pahorku je však stále zastřeno tajemstvím. Zatímco od 19. století se běžně používalo označení Lživý pahorek (popř. pahorek Lži) starší verze hovoří o pahorku jako o Ležení nebo Ležícím vrchu. Snad došlo při opisování starých textů ke zkomolení německého výrazu Liegen (ležet) na foneticky podobný Lügen (lhát).

Dosud nejstarší známá verze pověstí z roku 1654 však označuje pahorek výrazem Lungen,  tedy nejspíše jako Vzdušný či Větrný.

U úpatí památného pahorku Úpa ohýbá svůj tok, čímž do mapy vykresluje dračí hřbet.

To tady se z doteku vody, země, VZDUCHU a lidského ducha zrodil trutnovský drak,

 jenž byl, je a navždy zůstane požehnáním tohoto města.

A byl tu i nejvyšším uměním zabit, aby byl nenápadný PAHOREK povýšen na

nejvzácnější kámen, který zasadili dávní stavitelé města geometrickými

vazbami do prstence hradeb středověkého Trutnova…