Rechenberg

VISITA INTERIORA TERRAE RECTIFICANDO INVENIES LAPIDEM

(„navštiv útroby země, napřim se a nalezneš skrytý kámen“)

   Letmo jsem přehlédl celý prostor hradu, a když jsem se ujistil, že tu kromě mně není ani živáčka , slezl jsem k tajemnému otvoru do skály. Po bližším ohledání jsem pochopil, že to nač jsem zatím jen mihotavě myslel (prolézt  a dostat se kamsi), je patrně neproveditelné, pro velmi malé rozměry ústí otvoru. Přesto jsem se dokázal vsunout dobré dva metry  s napřaženou svítilnou a pokusil se dohlédnout na konec. Kužel světla se prodíral přes různé výčnělky na stěnách stále hlouběji do skály, až se můj pohled definitivně zastavil po několika metrech v ohybu, za nějž nebylo možno dohlédnout. Začal se ve mně odehrávat souboj mezi nepochopitelnou touhou proniknout neznámým prostorem a rozumovou úvahou o pochybném smyslu mého počínání. Moje další konání však neneslo stín pochybností.

   Asi tak po pěti metrech jsem pochopil, že další posun je takřka nemyslitelný.Menší  kameny, které jsem hrnul před sebou, se staly stejně obtížnou překážkou, jako skalní výstupky, které jsem s vypětím všech sil odsekával kladivem, abych se mohl posunout o dalších pár decimetrů. vpřed. Moje tělo zcela vyplňovalo uvolněný prostor, až jsem se bál, že nebudu moci dýchat. Byl jsem hodně vysílený a k ohybu přede mnou zbýval určitě ještě celý metr. Pomalu se do mne vkrádala zlá předtucha, že za ním moje námaha nemusí skončit. Při té myšlence jsem zkusil, jak by vypadal můj případný ústup a polilo mě horko. Zjistil jsem, že sice pozvolna, ale přesto, do nitra skály klesám , takže bych  musel překonávat převýšení pouze svými již tak dost vysílenými pažemi. Z posledních sil jsem zvýšil svoje úsilí a bušil do skály až  se  rozvířil prach. Konečně jsem byl u cíle. Za ohybem průduchu se objevila nevelká dutina vejčitého tvaru, v které jsem se  mohl postavit. Povrch stěn a stropu svoji neobvyklou hladkostí kontrastoval s ostrými výčnělky stěn samotného přístupového průduchu.

    Jestli tu ještě před pár okamžiky byla naděje, že průduch je přírodního původu, tak tvar a hlavně  nepřirozená hladkost stěn dutiny, tuto možnost vylučovala. Klesl jsem do podřepu a zhasnul světlo. K mému údivu se kolem rozprostřela naprostá tma. Chvíli jsem čekal, jestli si oči přeci jen nepřivyknou a nezačnou rozeznávat obrysy ústí průlezu, ale tma byla absolutní.

     Rozsvítil jsem  a vydal se zpět. Protáhl jsem se dost neobratně přes ohyb až mi vypadla z ruky svítilna a zhasla. Pohled průlezem nabídl neuvěřitelný obraz oblohy. Ačkoliv mohlo být něco málo po poledni, obloha byla temná a posetá hvězdami.

   Poslední okamžiky ve mně spontánně vyvolaly představu, že tvůrce dutiny nebyl z tohoto světa. On nepronikal od nás SEM , ale ODSUD k nám…

Traduje se pověst, že roku 1007 přidělil Albrecht z Trautenbergu panu Mauritzu Bohdalovi vypálený hrad Rechenburg.Ten ho nechal opravit, ale nevydržel zde déle než tři roky. Každou sobotu zde totiž řádil poltergaist – hlomozivý duch. Ze skály na které stál hrad se ozývaly děsivé rány, jakoby  ji chtěly zlé mocnosti rozlomit.Po složitých peripetiích byl  hrad znovu vypálen. Toto místo mělo provždy zůstat pusté.

Areál Rechenburgu, který je několikrát zmiňován ve sbírce pověstí o založení Trutnova, je i po téměř sedmi stoletích po jeho zániku velmi zajímavou lokalitou. Byl tu opakovaně prováděn archeologický výzkum, který potvrdil, že hrad patřil k tzv. kolonizačním provizoriím. Svým jménem prý odkazuje ke starému rodu Hrabišiců (Rechen – hrábě), kteří byli spřízněni se Švábenici, kolonizátory Trutnovska. Vznik hradu je časově situován do 13. století a nedlouho po svém vzniku i zanikl. Zájemce o další historické informace odkazuji na práce historiků V.Wolfa (sborník č.7 Muzeum Podkrkonoší v Trutnpvě 1983, str. 251- 266) a P. Jansy (sborníček č.4 - Muzeum Podkrkonoší v Trutnově 2005, str.19 - 27).

Podle pověsti  měli hrad založit lapkové, kteří na samotném počátku druhého tisíciletí ovládali kraj budoucího Trutnovska. Mezi jednotlivými skupinami však došlo ke sporům a ty vyvrcholily vypálením celého hradu a pobitím jeho posádky. Hrad prý dostal své jméno po Pavlu Rechenovi veliteli hradní posádky. Pověsti uvádějí, že po příchodu legendárního zakladatele města Albrechta z Trautenbergu získal vypálený hrad pan Mauritz Bohdal, který ho nechal opravit, ale na hradě nevydržel déle než tři roky, protože sobotu co sobotu zde prý řádil hlomozivý duch (tzv poltergeist). Pan Bohdal tedy prodal Rechenburg dvěma bratrům Kryštofovi a Martinovi Rabicarovým, kteří se poté psali z Rechenburgu. Chtěli zde postavit velkou sklárnu, ale pro nedostatek dřeva z plánu sešlo. Pověsti se však zmiňují, že hlavním důvodem bylo již zmíněné řádění hlomozivého ducha, který za šíleného řevu vrhal kameny. První z bratrů, Martin po roce odešel a vystavěl vytouženou sklárnu v nové obci Sklenářovice. Kryštof hrad opustil po třech létech a založil sklárnu na tzv. Haynichenu (Janském vrchu). Poté hrad pustl, ale i náhodní nocležníci byli často lapeni do spárů zlých duchů. Rechenburg byl údajně definitivně vypálen spolu s hrádkem Bolkovem v roce 1343.

Od mnoha lidí jsem se v minulých letech dozvídal „zaručeně pravdivé“ historky o tom, co vše se jim v areálu hradu přihodilo. Podle těchto vyprávění se zde lidem často dělá nevolno  přepadá je  tíseň až strach, ztrácejí se tu zahrabané věci, ale třeba i lovecký pes, který se na položený kabát vrátil až druhý den. Dokonce jsem slyšel i o již zmiňovaných úderech jakoby uvnitř skály. Jeden známý tu dokonce slyšel cinkání sklenic (patrně z oslavy vítězných lapků).

Přiznám se, že rád takovým vyprávěním naslouchám, někdy mi připadají možné a jindy zase spíš úsměvné. V souvislosti s Rechenburgem  mohu však i já přispět poněkud zvláštním příběhem. Na Zelený čtvrtek v roce 2001 jsem si vyjel s mojí tehdy jedenáctiletou dcerkou na kole za město. Dojeli jsme až do míst těsně nad Rechenburgem. Na chvíli jsme si chtěli odpočinout, a tak jsme opřeli kola a začali jsme pít z lahví. Po chvilce mi Katka povídá, že bychom mohli jet k tomu kostelu a podívat se dovnitř. Protože nejbližší kostelík je v Libči, kde jsme do té doby s dcerkou bezpečně nikdy nebyli, zeptal jsem se jaký kostel má na mysli. Úplně mne ohromila, když řekla, že musí být tady kousek, když ty zvony tak silně bijí. Nemusím zdůrazňovat, že já neslyšel vůbec nic. Ještě jsem se nenápadně ubezpečil, že opravdu naslouchá bití zvonů a nechal jsem ji vyrazit směrem odkud zvuk přicházel. K mému překvapení jsme pokračovali směrem vzhůru k rozcestí s vyhlídkou na Černou horu. Protože během chvíle na celou záležitost zapomněla, nechal jsem to být, ale mně to stále vrtalo hlavou. Později jsem celou příhodu vyprávěl jednomu kamarádovi a ten mi zamotal hlavu ještě víc, poznámkou, že na Zelený čtvrtek všechny zvony letí do Říma. Jak šel čas, tak jsem na celou záležitost pozapomněl a nakonec zůstala pouhá vzpomínka, že i já, byť zprostředkovaně, jsem byl svědkem zvláštního úkazu na Rechenburgu.