RUSALKA

Jednoho podvečera před pár lety jsem marně naháněl svého syna domů a teprve po delším hledání jsem ho konečně objevil. S partičkou kamarádů vedli svoji klukovskou debatu v koruně stromu rostoucího v zahradě zrušené mateřské školy. Tehdy jsem si znovu uvědomil, že klukovské dětství se vlastně stále opakuje dokola. Mimoděk se mi tehdy vybavila vzpomínka na Rusalku. Protože i já měl (a mám) svůj oblíbený strom, který mě provází od dětství. Třeba za pár let až půjde Ondřej okolo svého stromu, spočine jeho zrak na košaté koruně a ten pohled mu vyloudí neznatelný úsměv na tváři.

Část dětství jsem prožíval u babičky ve Svobodě nad Úpou. Domek ve kterém bydlela stojí hned u kostela a nedaleko od něho roste pozoruhodný strom o němž se říkalo, že roste kořeny vzhůru. Tento buk je totiž velmi zvláštní svým tvarem. Na první pohled připomíná deštník, a tak se mu i někdy říká. Na jeho kmeni asi metr nad zemí je patrná neobvyklá abnormalita, jakýsi prstenec, který je zřejmě projevem nějaké choroby stromu. Pro nás děti byl tento strom objektem, kde se odehrávala velká část našich her a lumpáren. Vyšplhat se po jeho převislých větvích na  vrchol, byl úkol nesnadný a nebezpečný. Přesto si nepamatuji, že by se to někomu z nás nepovedlo. Na zmíněných větvích jsme se často  houpali jako  na pralesních liánách. Když déšť ohrožoval náš pobyt venku, posloužil strom opravdu jako deštník a na prašné cestě pod ním jsme  aspoň skákali kostky nebo panáka. Zkrátka tento strom se mi opravdu silně vepsal do paměti.

Na počátku devadesátých let jsem se začal zajímat o pověsti zdejšího kraje a tehdy mne překvapila babička vyprávěním o „deštníku“. Když přišla do Svobody v 45. roce, bydlel v domě vedle „deštníku“ pan Zvoník (tak ho babička jmenovala) s rodinou. Tento německý starousedlík vyprávěl, že stromu se říká zakletá Rusalka. Prý se jedná o zakletou vílu, která tu v okolí zdejšího potoka tančila, ale pro svoji lásku k místnímu mládenci ji zlé síly proměnily do podoby stromu a převislé větve jsou prý pozůstatkem jejich krásných vlasů. Dále vyprávěl, že předešlý majitel sousedního domu chtěl Rusalku pokácet, protože její košatá koruna stínila okna jeho domu. Jenže sekera prý od stromu odskakovala jakoby byly z kamene. Rozhodl se tedy, že Rusalce poničí kořeny tím, že je podhrabe  a zapálí. Strom se mu ale stejně nepodařilo zničit. Oheň se sice rozšířil, ale pod chalupníkovu kůlnu, která lehla popelem. Od té doby se už nikdo nepokusil zakleté víle ublížit.

Na tyto pověsti jsem však bohužel nikde jinde nenarazil , a tak je docela možné, že jejich skutečným autorem byl právě sám pan Zvoník.