Mlýnský náhon - zajímavé pohledy

Momentálně je vodní náhon zcela bez vody. Nedalo mi to a vlezl jsem přímo do koryta u lávky na šestidomí, abych pořídil pár fotek (odkaz na rajče najdete úplně dole pod textem).  S místem jsem začal okamžitě komunikovat a byl to pro mě zcela fascinující zážitek (pár desítek metrů od domova). Snad to bude z těch pár fotek aspoň trochu cítit. Každopádně jsem pak ještě na jeden zátah napsal následující text. 

Mlýnským náhonem

Tolikrát přecházím lávku přes končící mlýnský náhon a nikdy jsem si toho otvoru ve stěně, která zaslepuje jeho staré kryto nevšiml, až nyní. Možná se tam taky vytvořil díky poslední velké vodě, kdy i náhon byl po okraj plný vody. Každopádně jsem se rozhodl, že vlezu za stěnu a pokusím se dostat co nejdál to půjde. Nejdřív jsem si však celou situaci nastudoval podle starých plánů a pak jsem si předem upravil vstup tak, abych neměl při ostrém vstupu žádnou překážku. Už pohled od ústí do ozářené prostory sliboval zajímavý zážitek. Vůbec jsem netušil, kam je možné se dostat.

Po vlezu otvorem za zeď mě hned překvapila výška prostoru, která mi umožnila se úplně napřímit a strop byl přitom ještě dobrý metr nade mnou. Všude bylo hodně mokro, ale moje holínky kaluže vody a pár centimetrů bahna lehce zvládaly. Poměrně dobře jsem se zorientoval a bylo jasné, že koryto vedlo asi pod úhlem 45 stupňů od současného toku. Posvítil jsem do prostoru a zůstal jsem jak opařený. Žádný zával nebo nějaké překážky, prostě chodba, na jejíž konec jsem ani nedohlédl. Čekal jsem množství potkanů, ale chodba se zdála úplně bez života. Jediné, co mi vadilo byl neskutečný zápach po plísni. Byl jsem rozhodnutý, že celou cestu začnu krokovat a zakreslovat. Zvláštní atmosféru vytvářelo dunění po autech, která mi po Horské ulici jezdila přímo nad hlavou. Byl jsem hodně zvědavý, kde budu muset svou cestu ukončit, a tak jsem vyrazil. K mému obrovskému překvapení jsem napočítal 300 kroků a konec byl stále v nedohlednu. Po celou tu dobu jsem však neminul vůbec nic, co by stálo za moji pozornost. Občas pár kamenů nebo cihel ze zvětraných zdí, jinak vůbec nic. Cesta se mírně stočila vlevo a dál jsem postupoval úplně stejně. Napočítal jsem neuvěřitelných dalších 400 kroků a stále byl přede mnou zcela volný prostor. Podle mé představy jsem se musel blížit k budově pošty, ale tomu se mi vůbec nechtělo věřit. Věděl jsem, že náhon šel přes tehdejší mlýn, ale že je ještě dnes možné dojít náhonem tak daleko mě ani ve snu nenapadlo. A po dalších asi 100 krocích jsem došel na konec. Prostě najednou stěna jako na začátku cesty. Dal bych nevím co za to, kdybych mohl určit svoji polohu tam nahoře ve městě. Fakt nevím.

Po cestě zpátky jsem měl dojem, že jsem přeci jenom zahlédl jednoho potkana nebo to možná bylo jiné zvíře, spíš se jen mihl stín, který mě trochu vylekal. Žádný zvláštní objev jsem tedy dole neučinil, ale ta fascinace prostorem ještě stále ve mně žije.

Včera jsem šel opět přes lávku a zůstal jsem opět jako opařený. Na místě otvoru je nyní úplně neporušená zeď a rozhodně nevypadá, že by ji někdo právě opravil.

trutnovskydrak.rajce.idnes.cz/Mlynsky_nahon,_30._zari_2013